Jan Bílý pro TOPVIP: Zapomínáme, že čas je cyklický
Když jsem četla knihu Jana Bílého, Živoucí kruh, poněkud jsem se tématu obávala. Už v prvních chvílích mne však neuvěřitelně nadchla a přečetla jsem ji na jeden zátah. Návrat do cyklického času se ukázal jako logická cesta duše, ba i jako logická cesta rozumu. Téma zpracované tak, že zůstává rozum stát a duše si sedá v pokorném klidu. Zůstala jen otázka: Co se to s námi lidmi stalo, že TOHLE již je dávno zapomenuto? A tak se ptám i autora samotného.
Co se to s námi stalo, že cyklický čas, roční svátky, respekt k cyklickému roku, už dávno nemáme (anebo jen v konzumní podobě)?Václav Bělohradský nazývá naší dobu dobou pozdní (žel bohu nikoliv postní), čímž myslí dobu, v níž důležité se stalo nedůležitým a naopak. To je možná poslední stádium (ale kdo ví) odtržení se nás lidí od přírody, neboť jsme ji, naši matku a živitelku, skrze filtr naší civilizace a našeho pohodlí přestali vnímat jako důležitou; propadli jsme hybris (tedy zpychnutí), že jsme mocnější než Ona. To ovšem je z Jejího pohledu vývoj poslední půlvteřiny, neboť co jsou tři stovky let ve srovnání se stářím Země. Takže buď se navrátíme zpět do vědomí naší malosti a závislosti, což znamená i znovuobjevení cyklického času, nebo se po několika milionech let na naše místo dostanou třeba již dneska překvapivě inteligentní vrány, či možná nějací brouci.
Zaujalo mne třeba to, že Velikonoce slavíme poněkud špatně, poněkud pozdě…použil jste přirovnání jako bychom chtěli provozovat tantru na hřbitově? Stejně tak Vánoce už slavíme ve chvíli, kdy ona rostoucí oslavná energie svátku zimní rovnodennosti klesá, tudíž to vysvětluje sklon k přízemnímu, tedy ke konzumu. Nechám tedy stranou to, že to může být záměrem lidské společnosti. Představme si, že se tyto dva zásadní svátky, které se v naší společnosti ještě udržely, posunou tam, kam mají? Co by se náhle stalo?Docela určitě nic, neboť pouhý posun svátků bez toho, že bychom se opět zabývali fázemi Luny, hvězdami (které koneckonců už přestávají být vidět) a významem »správně« posazených rituálů nepřinese žádnou změnu vědomí. A o to mi jde v knížce, ačkoliv vím, že můj příspěvek k tomu je jen kapka do moře. Myslím si, že jako první krok k ozdravení by mohla fungovat otázka na každého z nás, proč vůbec slaví Vánoce a Velikonoce. Zcela osobně.
Popisujete také obrovský vliv Luny na lidský organismus, zejména a nejviditelněji na ženský organismus (menstruace, ovulace)… Ale co muži? I oni jsou ze sedmdesáti procent složeni z vody?Jistěže, každý z nás je pod vlivem Luny, jenže my muži jsme si skrze tisíciletí zvykli, naši »ženskou« stránku – v konstelacích říkáme »vnitřní ženu« – expedovat na venek a prožívat ji v podobě »našich« žen, ať už se jedná o matky, milenky nebo manželky. Zatímco ženy se už delší dobou věnují nejen své »vnitřní ženě«, ale i mužským kvalitám (například řídit auto, studovat filosofii, orientovat se v plánech), my muži naše »ženské«, tedy lunární kvality teprve objevujeme.
Líbila se mi Vaše část věnovaná ženské menstruaci. Muži ji vnímají všelijak, dokonce občas jako špinavé a sprosté slovo. Dovedete si představit, jakým způsobem by mohl být časem tento křivý úhel pohledu napraven? Co by se muselo stát, aby muži začali tento jev u žen minimálně respektovat s úctou?To už se děje. První krok k tomu vidím ale u žen samých – je nutné, aby samy ženy přestaly menstruaci považovat za něco, o čem se nemluví, co nutno zatajovat. To neznamená, že by měly být menstruace »veřejná« – v historii a u přírodních národů je vždy období menstruace obdobím stažení se ženy z veřejného, tedy i mužského prostoru. V současné, mimochodem velice živé a kreativní ženské scéně existuje již velké množství seminářů, knih a diskuzí na téma menstruace. Jmenuji zde třeba velice zajímavou knihu od anglické autorky Mirandy Grey Cyklická žena.